Poznání Strachu a Věčné Děti

Když naše děti vyrostou a začínají dospívat, zjeví se jim ve snu jejich vlastní Strach. Obvykle má podobu nějakého hrozivého zvířete. Může to být krvežíznivý tygr nebo taky pavouk veliký jako dům.  Úkolem každého od té doby je připravit se na Souboj, na opravdové setkání se svým Strachem. Je to Duchovní Souboj, odehraje se v Duchovním Světě, ovšem jen pokud v něm uspějí, můžou se v našem světě stát Dospělými.

Někteří to zvládnou snadno, jiní potřebují rady zkušenějších a další to setkání odkládají celý život a nikdy nedospějí. Těm říkáme Věčné Děti a nemohou v Ortézii zastávat žádný důležitý úřad. Pokud se snadno zaleknou svého vlastního strachu, neobstáli by v žádné těžké zkoušce. Věčné Děti nesmí nosit odznaky bojovníků ani symboly Velké Matky.

Nezavrhujeme je, neposmíváme se jim, doufáme, že jednoho dne vezmou sami do ruky svůj osud. Už nejednou se totiž stalo, že osud Ortézie byl ve vážném nebezpečí a zachránil nás nový bojovník, který v době nejtěžší povstal z Věčného Dítěte.

Posvátné létání

Ptáky jsme zde v Ortézii vždy považovali za posvátné pro jejich schopnost létat, která jim dává možnost cestovat do jiných světů. Věřili jsme, že tímto způsobem mohou cestovat nejen mezi světy pozemskými, ale také mezi světy duchovními. Bílá holubice byla tradičně považována za posla nebes, zatímco černí havrani byly ptáci pekla.

Situace se změnila s vynálezem prvního létacího stroje. Nikomu se nepodařilo s ním odcestovat do jiných duchovních světů, ale naši duchovní stále tvrdí, že to možné je a ti, kdo to popírají, byly nazváni kacíři.

Posvátné létání tak bylo umožněno i vybraným lidem. Těm dostatečně bohatým, kteří si mohli nechat létací stroj postavit, nebo těm dostatečně šikovným, kteří si tento stroj dokázali vyrobit sami. Majitelé létacích strojů vytvořili Ligu Posvátných a dožadují se svých privilegií. Představitelům Církve se to nelíbí, neboť dosud to byla právě Církev, kdo rozhodoval o všech duchovních záležitostech, a v Lize Posvátných spatřuje nepříjemného konkurenta. Vyskytlo se také několik záhadných úmrtí majitelů létacích strojů. Liga Posvátných se domnívá, že za nimi stojí Církev, ale netroufla si ji veřejně obvinit. Církev je příliš mocná. Mezi Ligou a Církví tak roste napětí.

Chrámy slz

Když se nám stane neštěstí, uctíváme naše bohy pláčem v Chrámech slz. Jsou lidé, kteří do nich téměř nikdy nezavítají. A naopak jsou tací, který v nich tráví většinu života. A z toho pramení naše víra. Doufáme, že obětování slz v chrámu přinese nám nebo našim potomkům štěstí. A pokud nás stíhá neštěstí, není to tím, že jsme se my sami něčím provinili, na něco takového vyspělí obyvatelé Ortézie nevěří, vždy je tomu pro to, že naši předkové prolili příliš málo slz. A pokud chceme, aby se naši potomci měli lépe než my, musíme ono množství slz dohnat. Taková jsou naše pravidla. Taková je naše víra.

Smrt je ještě příliš mladá

Smrt, to je taková docela malinkatá holčička. Každého mrtvého to překvapí. Bývá totiž ze své smrti zpravidla dost vyděšený a čeká, že se objeví nějaké kostnaté monstrum nebo snad světelný tunel. Místo toho k němu přijde malá holčička, usměje se na něj, vezme ho za ruku a pomalu ho odvádí do míst, kam může jen ona a mrtví.

Proroctví staré cikánky

Když země pláče, falešný král se směje. A pravého hledej mezi bezdomovci s korunou. Když usedne na trůn, rozpomene se, kým byl, a vše napraví.

To bylo proroctví staré cikánky. Jenže každé proroctví musí najít svého hrdinu. Nebo aspoň svého blázna. A já zas musím najít tu cikánku.

Kdo půjde se mnou?